clanok03

Reakcie médií na album blink-182

blink182.zde.cz: Blink-182 vyspěli

Dlouho a neúnavně přesvědčovali Blink-182 své fanoušky, že jejich nové album bude nejlepší, jaké kdy nahráli. A měli pravdu.

Více než dvakrát tak dlouho trvala příprava nové desky oproti těm starším – celých 10 měsíců. Ale tato píle se vyplatila. Nové album – nepojmenované – je zcela jiné, než ta starší. Je vyzrálejší a pomalejší. Byl to poměrně velký risk, udělat album tolik se lišící od těch 2 předcházejících a tolik úspěšných. Ale vyšlo to a album se opravdu povedlo. Jestli se povedlo i po komerční stránce se teprve uvidí.

První singl z alba - písnička Feeling This – byl zvolen asi záměrně. Tato písnička je nejvíce podobná starším. Společně s Feeling This vyšla na jednom singlu také nová píseň Violence. A to už je velká změna. Střídání rychlého tempa s pomalejším je svižné, bez zbytečných „okrašlujících“ rytmů. Skvěle se zde slučují bubny s kytarou.

Ty tam jsou časy jednoduchého vybrnkávání melodie na kytaře. Noví Blink-182 jsou barevní a rozhodně ne nudní. Už nepotřebují zaujímat mladé fanoušky přímočarým humorem – stačí jim na to jejich hudba. Určitě se k nim někteří „skalní“ fandové otočí zády. Ta změna je opravdu velká. Ale nemůžeme chtít po muzikantech, aby hráli pořád to stejné…

It’s obvious je pomalejší, ale řízná písnička. Její druhá část je rockovější a rychlejší, což ji přidává na kráse.

Blink-182 se přestali dívat na svět přes díru v cédéčku alba Enema of the state a rozhlédli se. Objevili, že hudba se dá dělat naplno. I v punkrocku je dovoleno hrát pomalejší písničky. I v punkrocku je dovoleno používat více nástrojů, než kytara, basovka a bicí.

I miss you je tomu příkladem. Pomalá písnička, ve které uslyšíte piáno. Stockholm syndrome je zase jedna z těch rychlejších. Není možná tak moc propracovaná, jako ostatní písničky. Dala by se přirovnat k Stay together for the kids, ikdyž má zcela jinou melodii. Jen to provedení je hodně podobné.

Down je hodně kytarová. Není ani pomalá, ale ani rychlá. Je to taková „pohodovka“, kterou si pustíte, když se nechcete ani moc zamýšlet nad svým životem, ale ani moc naštvat nad agresivním rytmem.

The fallen interlude začíná na Blink-182 opravdu velmi netradičně. A vlastně celá je netradiční. Je to především instrumentálka, teda ne tak zcela, když započítám jednu větu zpěvu. A je to hodně velký experiment. Tuhle skladbu by těžko někdo do kategorie punkrock. A asi se taky nebude líbit…

Go je pravý opak. Velmi rychlá a svižná. Jednodušší melodie. To vše z ní dělá písničku zapadající do toho „ortodoxnějšího“ soudku Blink-182.

Asthenia je opravdu zajímavá. Mysteriózní začátek navodí náladu očekávání něčeho dramatického, nicméně brzy budete vyvedeni z omylu. Je to hudebně velmi veselá písnička se správným punkrockovým refrénem.

Always – zase zajímavý a netradiční začátek. Jedna z těch „středně“ rychlých písniček. Hodí se spíše na smutné osamělé večery, protože je tak trochu smutná.

Easy target má svižné tempo, stejně jako u starých „blinků“, ale daleko lepší melodii, která je velmi, velmi chytlavá a naplno se projevuje v refrénu.

All of this je pomalá, možná až zbytečně moc – tak trochu se táhne. Tak trochu naléhavý zpěv také moc nezaujme. Určitě nebude patřit mezi nejoblíbenější.

Here’s your letter je rychlá písnička. Za zmínku stojí snad její dobré punkrockové provedení, které klasického fandu Blink-182 jistě potěší a toho nového určitě neurazí. Tato písnička je příkladem kompromisu „nových a starých“ Blink-182.

Na novém albu rozhodně nečekejte písničky typu First date nebo The Rock show. Tuto fázi Blink-182 překonali. Už nehrají pro 15tileté posluchače. Texty písniček už nejsou postavené na sprostých slovech. I zde je najdete, ale texty na nich nejsou postaveny. Zabývají se vážnějšími věcmi v životě, než je první rande.

Jestliže poslední dvě alba zaznamenala takový obrovský úspěch, jaký zaznamenala, mělo to nějaký důvod. Jeden z nich byl náhled Blink-182 na svět. Nicméně lidé stárnou a mění se. A se změnou Toma, Marka a Travise přišla i změna Blink-182. Po hudebním vývoji to je jedině dobře. Jak na to ale zareagují fanoušci?

muzikus.cz

Než se jeden nadál, z amerického tria Blink-182 se stali muzikanti s vervou, toužící svůj dosavadní hudební směr posunout, dodat mu důstojnost a jistě i neatakovat nadále svět neustále třemi až pěti akordy, které jejich jednoduché punkrockové odrhovačky z minulých alb nabízely.

Ve stejné sestavě, čili Mark, Tom a Travis, se pustili do práce s aranžemi a náladami písniček. Na desce nejsou přímočaré popěvky, ale na punk rock dosti složité kompozice, které si hrají se všemi možnými přízvuky a nádechy, jež se nabízejí. A že je jich celá řada... najednou se Blink-182 mohou radovat až ze tří změn v písničce.

Příjemné je, kterak rozumně naložili s vokálními party. Baskytarista Mark Hoppus a kytarista Tom DeLonge v podstatě vedou vokální dialog, který není radostný, naopak aranžérsky chytrý a tu a tam až teatrálně napjatý. O prostor se dělí s klávesovými party a ve skladbě All Of This s Robertem Smithem, jehož známe ze sestavy kultovní britské skupiny The Cure. Však má ta písnička sakra jinou náladu, a jak kapele sluší!

Nové album amerického tria je pozitivně překvapivé. Zaskočí sice staré posluchače, nedovolí jim bezhlavě skotačit a možná o ně časem i totálně přijde, z hudebního hlediska je to ale jenom dobře.

ireport.cz

Uchovávají vzhled pubertálních parchantů, ale dávno přitom kráčejí ulicí dospělosti. Bezejmenná novinka je ukazuje ve světle zručného muzikantství a překvapivé nápaditosti.
Mnozí je mají za typický příklad infantilního skatepunku, jehož jedinou náplní jsou prkénkové reje, alkoholu plná číše a tvarovaná roštěnka po boku. Jak se ovšem s takovou představou slučuje melancholická španělko-hra All Of This se zpěvem Roberta Smitha z Cure? Nebo poutavá acid-jazz-trip-hopová srandička The Fallen Interlude á la Cypress Hill? Ani otevírací Feeling This či I Miss You nepřesvědčí o stylové sterotypnosti Blink 182 a spíše upozorní, že Kaliforňané jsou melodicky i skladatelsky zručné trio.

Na eponymní, šesté studiovce lze najít z celkových čtrnácti kousků pouze dvě, maximálně tři klasické neopunkové vypalovačky. Byl by to osmý rychlík Go, možná devátá tempová horská dráha Asthenia a konečně předposlední, v kontextu asi nejslabší „ukolébavka“ Here''s Your Letter. Žádnou jinou část alba nejde vstřebat natolik jednoznačně, abychom mohli říct: „Tohle je moderní punk!“

Protože on to moderní punk není. Blink 182 jsou dalecí zažitým klišé stylu, pracují na relativně svébytném tvaru, kterému by asi nejvíce slušel termín melodický rock''n''roll. Jak jinak uchopit desku, která v sobě skrývá pop, hip-hop, rock, nu-metal, punk, funky a elektroniku? To prostě nejde, ani to nemá cenu. Blink 182 natočili zkrátka a jednoduše moc příjemné cédéčko. A hotovo, basta, vy starouši!

musicserver.cz: Američtí jakožepunkáči po třicítce

Blink 182 už jsou tedy opravdu velcí, mají obrovské rodinné vily, bezpečná auta, pomalu i batolící se potomky, jsou angažovaní, jsou hrdí na to, že jsou Amíky, jezdí hrát pro další Amíky na vojenské základny mezi islámské divochy. A taky už chtějí natáčet fakt dospělácké desky. A jak je to doopravdy? Všechno - tedy skoro všechno - při starém. Těch pár vyklidněných klávesových meziher (občas taky přestanou na chvíli hrát úplně, asi aby si měl člověk čas popřemýšlet, jak ten čas letí) a společný skladatelský pokus s Robertem Smithem z The Cure ("All Of This") to opravdu nevytrhne a neudělá z pokérovaných výrostků trojklon Stinga. Snažit se působit dospěle a hudebně sofistikovaně, to je pro kapelu jejich ražení to samé jako spáchat harakiri. Snad jim to někdo brzy řekne.
Blink se už několik měsíců předem novinářům chvástavě vykecávali o nebeských kvalitách nové desky, což sice není nikterak objevné, ale zato vychytralé a vždy skvěle fungující promo zdarma. To jim lační novináři taky obratem poskytli. Vtipálci, že? Ale po poslechu desky mám stále neodbytnější pocit, že tomu snad, chudáčci Blink, v koutku duše, tam úplně vzadu, trošičku věřili. A to je tedy spíš smutné (ach ta pokroucená americká výchova). Chvílemi to vypadá, jako by pánové sebrali hračky ratolestem svých vrstevníků a začali roubovat lego na merkur ("The Fallen Interlude"). Logicky to prostě nemůže držet pohromadě. Klidně se mohlo ušetřit patnáct zbytečných minut. Jo, ta deska jich měla mít maximálně pětatřicet, protože takhle budete mít pocit, že je tam každá písnička alespoň dvakrát.

Blink se však nedali ani na artrock, ani na elektroniku, jenom si tak jednou, dvakrát nesměle a neuměle šlápli stranou (a vedle). Jinak vysmahli opět několik svižně hopsavých hurá songů (ale pozor, taková řáchanda už to přeci jenom není), nad kterými se ti praví punkáči (a pupkáči) jenom pohrdavě ušklíbnou. Protože Blink 182 jsou přesně ten typ kapely, kterou by mělo být trapné uznávat a chválit, pokud jste již překročili práh dospělosti. Jasně, nikdo nad dvacet vám nepřizná, že je doma sjíždí pětkrát denně. Vždyť by to bylo proti přírodě, že? "Taková pseudorebelie. Pche, to je dobrý akorát tak pro ty hloupoučký puberťáky. Jo, umí napsat dobrou vypalovačku, ale jinak bych to v životě neposlouchal!" Ale proč vlastně ne? "Blbej komerční kalkul! Kliďánko bych tady s nima zametl a vyfuckoval je za to, jak si pohrávaj s těma nevinnejma děckama a peněženkama jejich zoufalejch fotrů, jak jim všichni žerou tu jejich debilní pseudopunkovou pózu." Ale no tak, it's only... Vždyť to nejsou vrazi. A když třeba právě Blink 182 - nebo někdo další z předlouhé řady čekatelů - dokáží ve čtrnáctileté slečince na chviličku vyvolat pocit vlastní výjimečnosti, důležitosti nebo snad jisté rebelie, tak ať.

Resume: A jelikož už mi taky bylo dvacet, tak tady můžu maximálně slavnostně zopakovat stokrát vyřčené - oni fakt umí napsat dobrou vypalovačku (ale doma bych si to sám nepustil, to je jasný...). A tak je to správně.

P.S.: Blink 182 se o haldy svých fanoušků starají opravdu hezky. Kromě čtrnacti skladeb CD obsahuje multimediální stopu - jeden klip a další tři live-rarity-home videa. Booklet je pak doplněn obsáhlými komentáři k jednotlivým skladbám.